Asi Tě zklamu, ale nikdy jsem v oblasti zpracování obrazového signálu tyto analýzy, nebo lépe řečeno, pokusy, neprováděl. Možná pro představu pomůže střípek zkušeností z oblasti zpracování signálů rádiových, mnohé spolu úzce souvisí.zuzi píše: ... poprosim o lehke rozvedeni napadu
Vyvíjíme rádia a soustředíme se v prvé řadě na jejich dynamický rozsah zpracování signálů. Abychom uměli zároveň přijímat co nejsilnější i nejslabší signál. Na to samé pochopitelně cílí i kamery pro astrofotografii.
Dynamický rozsah je nakonec vždy omezen, nahoře i dole. Pokud jsou rádio nebo kamera dobře navržené, shora DR (dynamický rozsah) začne omezovat nejprve nelinearita horního konce převodní charakteristiky vstupní části přístroje. Zdola pak DR omezuje v ideálním případě šum, který do přístroje vstupuje se snímaným signálem. V praxi ovšem sám přístroj přidává ještě svoji porci šumu. Ten se minimalizuje jednak pečlivým návrhem a jednak například chlazením.
Když pátráme ještě dál, zjistíme, že ne všechny zdroje šumu v přístroji mají správné charakteristiky. Nám se nedařilo dosáhnout maximální vypočítané citlivosti rádia, a když jsme šli po příčinách, použili jsme nejprve Fourierovu transformaci. Vycházeli jsme z toho, že pro nás ukázněné šumy mají konstantní výkonovou hustotu. Našli jsme pak na spektrogramech rádiového kanálu "šumový kopeček" zřetelně rostoucí směrem ke stejnosměrné složce (DC). To byl známý projev hlavně 1/f šumu, ale při použití dalších matematických prostředků - Fourierův integrál totiž z principu "maže" časovou informaci - jsem v tom kopečku našel ještě další cizí obtěžující signály, později právě pomocí vlnkové transformace.
Pak jsme ještě studovali závislosti poměrů vzorkovacích a vzorkovaných frekvencí (včetně superpozic s rušivými signály plazícími se po deskách elektroniky v rámci rádia - a proč ne kamery -, a i těmi, přicházejícími zvenku). Všechno jsme našli, uviděli, ale přesná interpretace míry škodlivosti těch identifikovaných rušení je složitá.
Dále se v plném světle vyjevily i další nedokonalosti AD převodníků, projevy INL a DNL (integrální a dynamické nelinearity), ve velké míře tehdy, když byly naplněny jen v dolní části svého rozsahu do řekněme 2, maximálně 4 LSB. Tedy tehdy, kdy vzorkovaly malý signál.
Dvě dobré zprávy zde ale jsou:
První: Kdyby to někdo chtěl zkoumat, platí jedna zkušenost, kterou až donedávna konzervativní matematika moc nerozvíjela. Mnohé z těch rušivých signálů se na pozadí bílého šumu vyjeví téměř intuitivně a jakoby samy od sebe. Některé mají blízko k matematicky pojímanému chaosu a někdy dokonce uvidíme i obrazce připomínající chaotické atraktory, podobně, jak je vytváří dokonce i vhodným způsobem kapající vodovodní kohoutek. Prostě, jakmile jdeme hlouběji a hlouběji ke slabším signálům, najdeme mnoho slaboučkých zdrojů rušení, daných tím, že ani současná technologie sofistikovaných elektronických součástek není zdaleka ideální.
Tak nad tím můžeme různě dumat a mít potěšení z podobných pátrání. A to já mívám
A druhá: Ale když se po mně chce nějaký konkrétní a praktický výsledek, pak nakonec na odstranění projevu všech těchto nežádoucích fenoménů nejlépe poslouží technika většího kladiva. Prostě ty slabší rušivé signály uvědoměle "převálcovat" signálem užitečným. A když ten je také slabý, pak aspoň dostatečnou úrovní šumu, který se dá eliminovat integrací...