Co mě zaujalo
Napsal: 13. 04. 2002, 20:01
Tu a tam na obloze přeletí pěkný bolid. Něškdy jen tak koutkem oka zahlédneme část jeho dráhy. V životě jsem jich několik zahlédnul, leč zastihlo mě to zcela nepřipraveného a bez časoměrné techniky. To, že se člověk nemůže připravit, je zcela logické, proto je dobré mít vžité pod kůží základní reflexy meteorického pozorování, a to se získává pouze praxí. Třeba i jen individálním nácvikem při pozorování významných meteorických rojů.
Spíše jsem se chtěl podělit o dva zážitky: První byl zhruba před sedmi lety, kdy na soumrakové letní obloze nad severním obzorem prolétlo něco, co jsem si pojmenoval hořícím polenem. Opravdu: jako když letí polínko delší stranou napříč k dráze lezu, z náběhové strany šlehají červené plameny srážené vzápětí dozadu. Nebyl to jen prostý bod velké jasnosti, byl to prostorový objekt o úhlové vcelikosti snad čtvrt stupně. Dojem polínka vzbuzovala hlavně linie, odkud plameny počínaly svou dráhu: rovná linie. Žádná zaoblenina, jak by se dala očekávat. To snad sám Zeus rozmetal na Olympu ohniště a jedno poleno z něj jsem spatřil. Nebo žeby šlo o zanikající stupeň nosné rakety, který se napříč vřítil do atmosféry Země? Nevím, ale zážitek je trvalý a silný.
Druhý byl nedávno, když jsme se s dorůstající dcerou a odrostlým psem večer toulali po polních cestách a já vyhlížel, zda neuvidím pouhýma očima právě se jasnící Ikeyu-Zhang. A když jsem získal pocit, že jsem ji spatřil a dcera mi můj pocit potvrdila, vypravili jsme se domů. Sotva jsme se otočili čelem ke směru chúze, přelétl ON, krásný bolid měnící v průběhu letu jasnost i barvu. Oba jsme zírali na nebeskou podívanou. "Máš hodinky?" ptám se. "Ne." Tak zase bez času. Smůla, dráha je jasná, jasnost je jasná, jen ten čas ... Jen naší kokří čubině to bylo úplně jedno.
Spíše jsem se chtěl podělit o dva zážitky: První byl zhruba před sedmi lety, kdy na soumrakové letní obloze nad severním obzorem prolétlo něco, co jsem si pojmenoval hořícím polenem. Opravdu: jako když letí polínko delší stranou napříč k dráze lezu, z náběhové strany šlehají červené plameny srážené vzápětí dozadu. Nebyl to jen prostý bod velké jasnosti, byl to prostorový objekt o úhlové vcelikosti snad čtvrt stupně. Dojem polínka vzbuzovala hlavně linie, odkud plameny počínaly svou dráhu: rovná linie. Žádná zaoblenina, jak by se dala očekávat. To snad sám Zeus rozmetal na Olympu ohniště a jedno poleno z něj jsem spatřil. Nebo žeby šlo o zanikající stupeň nosné rakety, který se napříč vřítil do atmosféry Země? Nevím, ale zážitek je trvalý a silný.
Druhý byl nedávno, když jsme se s dorůstající dcerou a odrostlým psem večer toulali po polních cestách a já vyhlížel, zda neuvidím pouhýma očima právě se jasnící Ikeyu-Zhang. A když jsem získal pocit, že jsem ji spatřil a dcera mi můj pocit potvrdila, vypravili jsme se domů. Sotva jsme se otočili čelem ke směru chúze, přelétl ON, krásný bolid měnící v průběhu letu jasnost i barvu. Oba jsme zírali na nebeskou podívanou. "Máš hodinky?" ptám se. "Ne." Tak zase bez času. Smůla, dráha je jasná, jasnost je jasná, jen ten čas ... Jen naší kokří čubině to bylo úplně jedno.