Ahoj, v Keplerových datech jsem narazil na následující světelnou křivku:
Že se jedná o zákrytovou dvojhvězdu typu beta Lyrae, vím. Překvapil mě ale fakt, že v primárním minimu zastávka není, ale v sekundárním je. Myslím si, že obvykle zastávka v minimu buď je u obou minim nebo u žádného.
Víte někdo, jaké je vysvětlení téhle situace?
Dík.
Netypická světelná křivka
Netypická světelná křivka
odpovídá to tomu, že v sekundárním minimu se skrývá hvězda, která má výrazněji menší průměr a proto je tam ta zastávka.
Netypická světelná křivka
To ano, ale pokud je dráha symetrická, měla by, když přechází před kotoučkem větší hvězdy, také nastat zastávka v minimu.
Nebo ne?
:-/
Nebo ne?
:-/
Netypická světelná křivka
To ano, ale pokud je dráha symetrická, měla by, když přechází před kotoučkem větší hvězdy, také nastat zastávka v minimu.
Nebo ne?
:-/
To je samozrejme pravda. Ja myslim, ze je to zpusobene rozdilnym polomerem hvezd. Kdyz je mensi hvezda vepredu ("prstencove" zatmeni), takze prechazi pres kotoucek vetsi hvezdy, co ma nejake okrajove ztemneni - zakryva casti s ruznymi jasnostmi a diky tomu se meni v minimu jasnost. Pokud je mensi hvezda za vetsi, tak od ni neprichazi zadne svetlo a minimum je ploche.
Nebo ne?
:-/
To je samozrejme pravda. Ja myslim, ze je to zpusobene rozdilnym polomerem hvezd. Kdyz je mensi hvezda vepredu ("prstencove" zatmeni), takze prechazi pres kotoucek vetsi hvezdy, co ma nejake okrajove ztemneni - zakryva casti s ruznymi jasnostmi a diky tomu se meni v minimu jasnost. Pokud je mensi hvezda za vetsi, tak od ni neprichazi zadne svetlo a minimum je ploche.
-
Honza Ebr (honza42)
- Příspěvky: 3531
- Registrován: 20. 10. 2004, 14:48
Netypická světelná křivka
Já tomu rozumim jako koza náklaďáku, ale neni to prostě elipticitou a sklonem? Že při jednom jsou si blíž, při druhym dál a rovina přitom není úplně v rovině pohledu, takže jednou prochází blíž středu spojnice a podruhý dál?
Taurus 500/2100, Paracorr, 24 a 14 mm ES 82 st., Nagler 9, Radian 6, Kasai 4, UHC, OIII a Hbeta. 200D a 250D, Canon 10-18/4.5-5.6, 24/2.8, 50/1.8, 85/1.8, 70-200/4L, 400/5.6L, SW MAK 127 a 90, TAL MT-3S
Netypická světelná křivka
ß Lyry je velmi blízká dvojhvězda s vzájemnou vzdáleností 0,3 aj. Při sekundárním minimu klesá jasnost o 0,4 magnitudy a dochází k proudění z jedné složky na druhou prostřednictvím akrečního disku...Rychlou rotací a vzájemným gravitačním působením jsou obě složky vzájemně protáhlé a deformované... ß Lyry patří k složitým fyzickým dvojhvězdám se slapovými deformacemi...
Habl
Habl
"Krása a rozmanitost ve vesmíru je jedinečná, ale proměnná v čase".
N 150/750 EQ MON2, Coronado PST, binokl 10 x 50,TV Panoptik 24 mm,Lumicon UHC
N 150/750 EQ MON2, Coronado PST, binokl 10 x 50,TV Panoptik 24 mm,Lumicon UHC
Netypická světelná křivka
Dík za všechny odpovědi.
Vysvětlení, které napsal Ondra, mi připadá správné.
Honzovo vysvětlení je logické – kdyby sekundární složka v okamžiku, kdy zakrývá primární, byla v apocentru (a nejblíž k nám) skutečně by nemusela přes kotouček primární složky přecházet celá – za předpokladu určitého sklonu oběžné roviny. Problémem ovšem je, že by obě minima byla výrazně jinak dlouhá (primární by bylo delší). Klidně mě opravte, pokud se pletu! :)
K tomu, co píše Habl, není co dotat. ;)
P. S. Ad Honzovo vysvětlení: Ještě mě napadlo, že vzhledem k tvaru složek by asi část křivky mimo zákryty nebyla symetrická.
Vysvětlení, které napsal Ondra, mi připadá správné.
Honzovo vysvětlení je logické – kdyby sekundární složka v okamžiku, kdy zakrývá primární, byla v apocentru (a nejblíž k nám) skutečně by nemusela přes kotouček primární složky přecházet celá – za předpokladu určitého sklonu oběžné roviny. Problémem ovšem je, že by obě minima byla výrazně jinak dlouhá (primární by bylo delší). Klidně mě opravte, pokud se pletu! :)
K tomu, co píše Habl, není co dotat. ;)
P. S. Ad Honzovo vysvětlení: Ještě mě napadlo, že vzhledem k tvaru složek by asi část křivky mimo zákryty nebyla symetrická.
Netypická světelná křivka
Upravené a sloučené příspěvky:
Pokud by při sekundárním zákrytu složku zakrýval akreční disk, pak bych očekával, že se ve světelné křivce projeví alespoň deformace způsobená zakrýváním a odkrýváním horké skvrny.
Změny dráhy způsobené přetokem materiálu jsou pomalé (projevují se zejména v diagramu O - C). A stejně by nezpůsobily nesymetrickou dráhu, myslím.
Nemyslím si, že všechny proměnné tohoto typu jsou polodotykové, že u nich tedy dochází k přetoku hmoty.
Tenhle typ je charakteristický zejména tím, že složky jsou gravitačně deformované – mají (zhruba) tvar rotačního elipsoidu. To způsobuje změny jasnosti i mimo zákryty, protože složky k nám během oběhu natáčejí rozdílně velkou plochu.
Vyplnění Rocheova laloku není podmínkou – může jít o oddělený systém.
Pokud by při sekundárním zákrytu složku zakrýval akreční disk, pak bych očekával, že se ve světelné křivce projeví alespoň deformace způsobená zakrýváním a odkrýváním horké skvrny.
Změny dráhy způsobené přetokem materiálu jsou pomalé (projevují se zejména v diagramu O - C). A stejně by nezpůsobily nesymetrickou dráhu, myslím.
Nemyslím si, že všechny proměnné tohoto typu jsou polodotykové, že u nich tedy dochází k přetoku hmoty.
Tenhle typ je charakteristický zejména tím, že složky jsou gravitačně deformované – mají (zhruba) tvar rotačního elipsoidu. To způsobuje změny jasnosti i mimo zákryty, protože složky k nám během oběhu natáčejí rozdílně velkou plochu.
Vyplnění Rocheova laloku není podmínkou – může jít o oddělený systém.
Netypická světelná křivka
Sheliak
Nebude už za chvilku astronoma světového jména, kterého bych neobtěžoval nějakým dotazem. Jednou z mých posledních obětí je Mirek J. Plavec, profesor astronomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Budete ho nejspíš znát jako autora starších, ale kouzelných populárně vědeckých knih o historii astronomie, kometách a meteorech. Dnes se věnuje především interagujícím dvojhvězdám, například známé zákrytové proměnné bety Lyrae, zvané Sheliak. Když mi před časem ochotně poslal reprint své práce "Can A Disk Model Explain Beta Lyrae?", prozradil jsem mu, že ho nepotřebuji k žádné velké vědě, nýbrž k přípravě průvodce po krásách oblohy. No a za čas jsem dostal tlustou obálku plnou prací o této dodnes zajímavé dvojhvězdě, a snad ještě zajímavější dopis. Prozradím na pana profesora, že je od svých 12 let astronomem amatérem a nikdy ho to - jak píše - nepřešlo. Kdykoli počasí a povinnosti dovolí, hledá objekty 8-palcovým Celestronem. V Kalifornii je dost jasných nocí, poloha na okraji velkoměsta a navíc Tichého oceánu však bohužel není ideální a třeba už taková M 51 je prakticky nedostupná.
Abych se ale vrátil k betě Lyrae. Všichni určitě víte, co se píše v učebnicích, příručkách i bulvárních plátcích, totiž že Sheliak je prototypem onoho typu zákrytovek, u nichž se jasnost mění plynule a neustále, a během periody lze pozorovat jak hlubší primární minimum, tak měkčí minimum sekundární. A určitě znáte i příslušný model, v němž okolo sebe obíhají dvě vajíčka, přesněji řečeno dvě slapové deformované elipsoidální hvězdy. Tak je beta Lyrae, chuděrka, vyobrazena jak v knize "Problems In Astrophysics" Agnes Clerkeové z roku 1905 (první obrázek), tak v podstatně mladší encyklopedii "Fyzika kosmosa" (druhý náčrt).
Jenže věci se zřejmě mají úplně jinak (jak už je zvykem). Už přibližně dvacet let roste podezření, že druhý zdroj světla v systému Sheliak není hvězdou, ale spíš akrečním diskem. Beta Lyrae patří mezi nejsložitější fyzické dvojhvězdy a ani dnes není její studium zdaleka u konce. Struve ji ve 40. letech nazval nejdražší hvězdou, protože stála astrofyziky spoustu pozorovacího času a tedy i peněz. Dnes, jak podotýká Plavec, to už neplatí, protože v astronomii je řada podstatně dražších pozorovacích projektů, ale zřejmě by historii poznávání bety Lyrae bylo možné nazvat Příběhem tisíce a jedné noci. Ty vůbec první večery patřily Johnu Goodrickeovi - mimochodem se zdá, že právě Sheliak byl tím posledním, co pozoroval před svou předčasnou smrtí.
Model bety Lyrae, který loni navrhl Plavec a Hubený, si můžete prohlédnout na obrázku. Primárním zdrojem světla je zářivá hvězda, kterou Balachandran (1986) klasifikoval jako hvězdu spektrální třídy B6 II. chudou na vodík. Nadbytek helia a některých dalších prvků vzhledem k vodíku zřejmě souvisí s tím, že to, co dnes pozorujeme jako povrch hvězdy, bylo původně její nitro, kde už došlo ke změně chemického složení díky termonukleárním reakcím. Látka vnějších vrstev přetekla vrcholem Rocheovy meze jednak na druhou složku, jednak se dostala mimo dvojhvězdu.
Druhým světlem této zákrytové dvojhvězdy není, alespoň ne ve vizuální oblasti, druhá hvězda, ale podle modelu našich krajanů akreční disk. A to nikoli jeho povrch, tedy plochá horní či spodní strana, ale vertikální okraj (pokud si místo disku představíte pneumatiku, pak je to ta část, po níž se jezdí). Není tady teď místo na podrobnější článek o této dvojhvězdě (snad se na ni dostane příští rok v Kozmosu), i když by si to zasloužila. Chtěl jsem vám jenom ukázat, že beta Lyrae není ani tak prototypem, jako unikátním objektem, který je i po dvou staletích zajímavý i pro špičkovou astrofyziku.
OBSAH ČLÁNKU
a tudíž není ani vhodným typem zákrytových proměných hvězd ß Lyrae
Nebude už za chvilku astronoma světového jména, kterého bych neobtěžoval nějakým dotazem. Jednou z mých posledních obětí je Mirek J. Plavec, profesor astronomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Budete ho nejspíš znát jako autora starších, ale kouzelných populárně vědeckých knih o historii astronomie, kometách a meteorech. Dnes se věnuje především interagujícím dvojhvězdám, například známé zákrytové proměnné bety Lyrae, zvané Sheliak. Když mi před časem ochotně poslal reprint své práce "Can A Disk Model Explain Beta Lyrae?", prozradil jsem mu, že ho nepotřebuji k žádné velké vědě, nýbrž k přípravě průvodce po krásách oblohy. No a za čas jsem dostal tlustou obálku plnou prací o této dodnes zajímavé dvojhvězdě, a snad ještě zajímavější dopis. Prozradím na pana profesora, že je od svých 12 let astronomem amatérem a nikdy ho to - jak píše - nepřešlo. Kdykoli počasí a povinnosti dovolí, hledá objekty 8-palcovým Celestronem. V Kalifornii je dost jasných nocí, poloha na okraji velkoměsta a navíc Tichého oceánu však bohužel není ideální a třeba už taková M 51 je prakticky nedostupná.
Abych se ale vrátil k betě Lyrae. Všichni určitě víte, co se píše v učebnicích, příručkách i bulvárních plátcích, totiž že Sheliak je prototypem onoho typu zákrytovek, u nichž se jasnost mění plynule a neustále, a během periody lze pozorovat jak hlubší primární minimum, tak měkčí minimum sekundární. A určitě znáte i příslušný model, v němž okolo sebe obíhají dvě vajíčka, přesněji řečeno dvě slapové deformované elipsoidální hvězdy. Tak je beta Lyrae, chuděrka, vyobrazena jak v knize "Problems In Astrophysics" Agnes Clerkeové z roku 1905 (první obrázek), tak v podstatně mladší encyklopedii "Fyzika kosmosa" (druhý náčrt).
Jenže věci se zřejmě mají úplně jinak (jak už je zvykem). Už přibližně dvacet let roste podezření, že druhý zdroj světla v systému Sheliak není hvězdou, ale spíš akrečním diskem. Beta Lyrae patří mezi nejsložitější fyzické dvojhvězdy a ani dnes není její studium zdaleka u konce. Struve ji ve 40. letech nazval nejdražší hvězdou, protože stála astrofyziky spoustu pozorovacího času a tedy i peněz. Dnes, jak podotýká Plavec, to už neplatí, protože v astronomii je řada podstatně dražších pozorovacích projektů, ale zřejmě by historii poznávání bety Lyrae bylo možné nazvat Příběhem tisíce a jedné noci. Ty vůbec první večery patřily Johnu Goodrickeovi - mimochodem se zdá, že právě Sheliak byl tím posledním, co pozoroval před svou předčasnou smrtí.
Model bety Lyrae, který loni navrhl Plavec a Hubený, si můžete prohlédnout na obrázku. Primárním zdrojem světla je zářivá hvězda, kterou Balachandran (1986) klasifikoval jako hvězdu spektrální třídy B6 II. chudou na vodík. Nadbytek helia a některých dalších prvků vzhledem k vodíku zřejmě souvisí s tím, že to, co dnes pozorujeme jako povrch hvězdy, bylo původně její nitro, kde už došlo ke změně chemického složení díky termonukleárním reakcím. Látka vnějších vrstev přetekla vrcholem Rocheovy meze jednak na druhou složku, jednak se dostala mimo dvojhvězdu.
Druhým světlem této zákrytové dvojhvězdy není, alespoň ne ve vizuální oblasti, druhá hvězda, ale podle modelu našich krajanů akreční disk. A to nikoli jeho povrch, tedy plochá horní či spodní strana, ale vertikální okraj (pokud si místo disku představíte pneumatiku, pak je to ta část, po níž se jezdí). Není tady teď místo na podrobnější článek o této dvojhvězdě (snad se na ni dostane příští rok v Kozmosu), i když by si to zasloužila. Chtěl jsem vám jenom ukázat, že beta Lyrae není ani tak prototypem, jako unikátním objektem, který je i po dvou staletích zajímavý i pro špičkovou astrofyziku.
OBSAH ČLÁNKU
a tudíž není ani vhodným typem zákrytových proměných hvězd ß Lyrae
"Krása a rozmanitost ve vesmíru je jedinečná, ale proměnná v čase".
N 150/750 EQ MON2, Coronado PST, binokl 10 x 50,TV Panoptik 24 mm,Lumicon UHC
N 150/750 EQ MON2, Coronado PST, binokl 10 x 50,TV Panoptik 24 mm,Lumicon UHC