Bláznova úvaha - jsme sami?
Napsal: 06. 02. 2005, 13:12
Zdravím,
Sepsal takovou malou úvahu, u které jsem málem zpakatěl.. tak si prosím uvědomte, jak problematické bylo její dokončení. Je mi zcela jasné, že v polovině naprosto zblbnete, nebo mne zatratíte, dáte mi tisíce jmen, z nihž některá možná ani neznám. Budete litovat času, který jste strávili jejím čtením a budete mne za to právem nesnášet. Ale věřím tomu, že čtení nezabere více času, než Vaše ranní higiena... s koupelí a snídaní Proto znovu předem upozorňuju na fakt, že se jedná POUZE o úvahu. Berte to třeba jako školní slohovou práci.
No...jak začít.. Vedl jsem s kamarádem takovou diskusi o lidstvu. No jasně, taková prostá fylozofická úvaha o zoufalství jedince a marnosti společnosti. Potom jsme přešli na mezihvězdné lety a kolonizaci Vesmíru s tím, že na každé obyvatelné planetě se budou lidé, kteří zde budou "vysazeni" vyvíjet různými způsoby, budou se přizpůsobovat planetě. Tím jsme došli k tomu, že uvidí-li někdy člověk na vlastní oči tvora z jiné planety, bude to vlastně něco jako jeho bratranec.
A od té doby mám v hlavě brouka. Copak brouka...SLONA. Na netu jsem narazil na článek o miniaturizaci. Heh, to je paradox, co, sloní problém v miniaturizaci...
A tam stálo, že bude-li se inteligentní civilizace vyvíjet a bude-li chtít dosáhnout dokonalosti, bude muset překonat spoustu překážek. Tak například vzdálenosti. Ohýbat prostor či mrazit čas a vytvářet tím určitá stázová pole je nanic. Zakřivený prostor přináší spoustu deformačních rizik a stázové pole je nanic, když se probudíte na nějakém vzdáleném místě a zjistíte, že všichni lidé, které jste znali, jsou již mrtví. S tím, jak se budou rozvíjet města a dopravní systémy, budou se muset řešit také problémy s prostorem. Ideální by bylo vše smrštit. Spojit v menší, ale dostupnější síť. Ano, města z pohledu z kosmu vypadají jako sítě. Vzdálenosti mezi nimi jsou přímo nechutné, chcete-li je projít pěšky. Srazit tento prostor a miniaturizovat vše by se zdálo perfektním, včetně miniaturizace lidstva. Menší prostor = menší vzdálenosti. Čas strávený na cestách by se rapidně snížil. No nevím, v dohledné době je to stále jen sen.
Při pohledu na mapu Vesmíru, na vzdálenosti mezi planetami, hvězdami, galaxiemi... Zdá se mi nemožné, vzhledem k tomu, že obraz Vesmíru jak ho vidíme nyní je ve skutečnosti obrovská lež a klam, že by byla šance narazit na další rozvinutou inteligentní síť měst podobné té naší. Zkrátka, narazit na inteligentní formu života jinou než pozemskou. Možná, že existují, ale tam, kam koukáme, je neuvidíme.
Jistě, zapoměl jsem na možnost tzv. "červí díry", ale představte si, jak by to rozhodilo citlivost plynulosti našeho slunečního systému, kdyby se takový objekt objevil v jeho blízkosti. A co teprve neznámé druhy záření, různé deformace či plyny, které by s sebou takovýto objekt přinesl. Nehledě na měřítko.
V polovině dvacátého století se roztrhl pytel s fotkami U.F.O., záznamy jejich pitev, důkazy o jejich aktivitě či stopy v blátě. Ruku na srdce, mnoho z nás tomu možná i rádo věřilo. Proč? Protože člověk je tvor společenský, Bůh nás takovými udělal. Tak proč nám neudělal brášku?
Možná že ano a pokud ano, tak mohl dosáhnout takového stupně vývoje, že sám sebe uvedl do jiného rozměru, bezpečnějšího, stabilnějšího, lepšího. Naše chabé mozečky, které ještě navíc jedou jen na slabých 20%, si ani nedokážou jiný rozměr představit, máme naše usmolené 3 dimenze + čas, ale při takových hodnotách je nemožné dosáhnout větší vzdálenosti. A cestovat nadsvětelnou rychlostí? Máme zákony kauzality, které nás mají utišit, že to není nemožné, nevyvratitelné... Lidské tělo by ale nevydrželo tento skok. Samotný start na světelnou rychlost by trval několik let a brždění taktéž. Vždyť start iontového pohonu na plný výkon trvá minimálně jedno století. A to je teprv malý, trapný, silně nedostačující iontový motorek.
Cesta na Mars s lidskou posádkou... vždyť ti lidé by se během cesty zbláznili. No jistě, ten lidský mozek, to je ten problém. Uveďme plně do chodu náš mozek a pak teprve můžem přemýšlet jak se setkat s jinou formou života. Mylsím si, že ten vesmír není tam venku, ale je uvnitř, v našich hlavách. Mozek funguje jako vysílač a přijímač současně. Můžem začít stavět a rozvíjet síť v našem podvědomí. Co se stalo špatně, že se člověk dal na cestu materialismu, podlehl času a stal se jeho otrokem?
Myslím si, že člověk zpohodlněl. Radši upíná oči k nebi než aby přemýšlel sám nad sebou. Příroda je krásná a my jsme na vrcholu všech jejích produktů. To my jsme ti, co si uvědomují existenci kvazarů, černých děr atd... nikoliv obráceně, to my máme tu nadhodnotu, dar vědění, uvědomění. Směr je tedy jasný, inteligentní civilizace je ta, která umí sama sebe zachovat a uvědomuje si svou hodnotu, rozvíjí se.
Asi se chytáte za hlavu, co to je sakra za blázna a jeho paranoní bludy... ale pro srovnání: vše ve Vesmíru pobublává, puká, praská, vcucává se a zase plive, objekty vznikají a zanikají, ale ten celek, ta myšlenka, je Vesmír, který se rozpíná a existuje.
A teď člověk. Během života se rozčiluje, raduje, obveseluje a klame... ale pořád je to člověk, co roste a žije.
A teď lidstvo. Je složeno z milionů lidí, kteří se rodí, zabíjejí, škodí si a pomáhají... ale myšlenka je jen jedna, je to Lidstvo.
Vesmír, člověk a lidstvo - faktory podléhající času, prostoru a hmotě. Lidstvo bez člověka nemá smysl. Vesmír bez lidstva které by si ho uvědomilo také nemá smysl. Chováme se jako Vesmír, Vesmír je jako my. Jsme z Vesmíru ztvořeni, existujem díky němu a Vesmír má od nás na důkaz naší vděčnosti náš zájem o něj a možnost, že ho někdo zkouší pochopit. Vše, co děláme, co vytváříme, co říkáme...všechny naše vědomé i podvědomé reakce začínají stejně - myšlenkou. Možná Vesmír začal také "myšlenkou". A jsme u staré známé problematiky "co bylo dřív: slepice nebo vejce?", která je neřešitelná. Proč? Myšlenku Vesmíru něco stvořilo a tímpádem to stvořilo i nás. A co stvořilo "strůjce" té celé myšlenky? Je tu ještě jedna možnost. A sice, že když přijde totální kolaps celého Vesmíru, na jeho konci bude jeho samotný začátek, to, co ho stvořilo. Nikdo přesně neví, co se stane s časem, když přijde kolaps, možná, že zamrzne, vše se zastaví...Stejně jako to dělají buňky v lidském těle, když dosluhují. Zapouzdří se, ztuhnou a jejich struktura zhoustne, je z nich žmolek, který je pohlcen sousední buňkou - ta je následně oddána stejnému osudu a je nahrazena buňkou další. Možná, že se Vesmír zregeneruje stejným způsobem, myšlenek je přeci víc, dobře to víme. Je taky možné, že osud Vesmíru bude plně v našich rukách, až naše mozky rozjedeme na 100%, možná to budeme my, kdo způsobí kolaps a sami sobě se staneme "Bohem" při vzniku dalšího cyklu Vesmíru. Možná se to už i stalo a možná jsme se poučili... zredukovali jsme činnost našich mozků na malou úroveň, abychom si zajistili naše trvání zde bok poboku s Vesmírem, který jsme možná už tisíckrát zničili. Že je to nesmysl? Stačí se podívat na to, co děláme s planetou. Jak je človíček droboučký oproti ní a přezto jí dal pěkně nafrak.
Teď mě tak napadá, že pokud by existovala vyspělejší forma života, uměla by jistě naladit "vysílací frekvenci" na naše mozky tak, aby tu jejich sdělení byla okamžitě bez ohledu na vzdálenosti či měřítka. Nejde přeci o fyzickou podobu, jde o informaci, ta fyzickou podobu tvoří a sama osobě je na mentální úrovni, je nehmotná. Samotná informace o existenci jiných vyspělých civilizací by měla nezvratnou hodnotu a ani bychom je nepotřebovali vidět na vlastní oči. To tedy znamená jen dvě možnosti: buďto nestojíme ani za povšimnutí, nebo jsme zcela sami. A protože v okolí jsme dosud nenarazili na nic tak dokonalého, jako je člověk sám, pochybuju o první možnosti...
Hawk... tak ... a teď se těším na Vaše příspěvky Prosím, nemlaťte mě.
PS: Možná že jsem to celé neměl ani psát, ale tím, že jsem to napsal, jsem se pořádně vyblbnul, to mi věřte... :devil:
Sepsal takovou malou úvahu, u které jsem málem zpakatěl.. tak si prosím uvědomte, jak problematické bylo její dokončení. Je mi zcela jasné, že v polovině naprosto zblbnete, nebo mne zatratíte, dáte mi tisíce jmen, z nihž některá možná ani neznám. Budete litovat času, který jste strávili jejím čtením a budete mne za to právem nesnášet. Ale věřím tomu, že čtení nezabere více času, než Vaše ranní higiena... s koupelí a snídaní Proto znovu předem upozorňuju na fakt, že se jedná POUZE o úvahu. Berte to třeba jako školní slohovou práci.
No...jak začít.. Vedl jsem s kamarádem takovou diskusi o lidstvu. No jasně, taková prostá fylozofická úvaha o zoufalství jedince a marnosti společnosti. Potom jsme přešli na mezihvězdné lety a kolonizaci Vesmíru s tím, že na každé obyvatelné planetě se budou lidé, kteří zde budou "vysazeni" vyvíjet různými způsoby, budou se přizpůsobovat planetě. Tím jsme došli k tomu, že uvidí-li někdy člověk na vlastní oči tvora z jiné planety, bude to vlastně něco jako jeho bratranec.
A od té doby mám v hlavě brouka. Copak brouka...SLONA. Na netu jsem narazil na článek o miniaturizaci. Heh, to je paradox, co, sloní problém v miniaturizaci...
A tam stálo, že bude-li se inteligentní civilizace vyvíjet a bude-li chtít dosáhnout dokonalosti, bude muset překonat spoustu překážek. Tak například vzdálenosti. Ohýbat prostor či mrazit čas a vytvářet tím určitá stázová pole je nanic. Zakřivený prostor přináší spoustu deformačních rizik a stázové pole je nanic, když se probudíte na nějakém vzdáleném místě a zjistíte, že všichni lidé, které jste znali, jsou již mrtví. S tím, jak se budou rozvíjet města a dopravní systémy, budou se muset řešit také problémy s prostorem. Ideální by bylo vše smrštit. Spojit v menší, ale dostupnější síť. Ano, města z pohledu z kosmu vypadají jako sítě. Vzdálenosti mezi nimi jsou přímo nechutné, chcete-li je projít pěšky. Srazit tento prostor a miniaturizovat vše by se zdálo perfektním, včetně miniaturizace lidstva. Menší prostor = menší vzdálenosti. Čas strávený na cestách by se rapidně snížil. No nevím, v dohledné době je to stále jen sen.
Při pohledu na mapu Vesmíru, na vzdálenosti mezi planetami, hvězdami, galaxiemi... Zdá se mi nemožné, vzhledem k tomu, že obraz Vesmíru jak ho vidíme nyní je ve skutečnosti obrovská lež a klam, že by byla šance narazit na další rozvinutou inteligentní síť měst podobné té naší. Zkrátka, narazit na inteligentní formu života jinou než pozemskou. Možná, že existují, ale tam, kam koukáme, je neuvidíme.
Jistě, zapoměl jsem na možnost tzv. "červí díry", ale představte si, jak by to rozhodilo citlivost plynulosti našeho slunečního systému, kdyby se takový objekt objevil v jeho blízkosti. A co teprve neznámé druhy záření, různé deformace či plyny, které by s sebou takovýto objekt přinesl. Nehledě na měřítko.
V polovině dvacátého století se roztrhl pytel s fotkami U.F.O., záznamy jejich pitev, důkazy o jejich aktivitě či stopy v blátě. Ruku na srdce, mnoho z nás tomu možná i rádo věřilo. Proč? Protože člověk je tvor společenský, Bůh nás takovými udělal. Tak proč nám neudělal brášku?
Možná že ano a pokud ano, tak mohl dosáhnout takového stupně vývoje, že sám sebe uvedl do jiného rozměru, bezpečnějšího, stabilnějšího, lepšího. Naše chabé mozečky, které ještě navíc jedou jen na slabých 20%, si ani nedokážou jiný rozměr představit, máme naše usmolené 3 dimenze + čas, ale při takových hodnotách je nemožné dosáhnout větší vzdálenosti. A cestovat nadsvětelnou rychlostí? Máme zákony kauzality, které nás mají utišit, že to není nemožné, nevyvratitelné... Lidské tělo by ale nevydrželo tento skok. Samotný start na světelnou rychlost by trval několik let a brždění taktéž. Vždyť start iontového pohonu na plný výkon trvá minimálně jedno století. A to je teprv malý, trapný, silně nedostačující iontový motorek.
Cesta na Mars s lidskou posádkou... vždyť ti lidé by se během cesty zbláznili. No jistě, ten lidský mozek, to je ten problém. Uveďme plně do chodu náš mozek a pak teprve můžem přemýšlet jak se setkat s jinou formou života. Mylsím si, že ten vesmír není tam venku, ale je uvnitř, v našich hlavách. Mozek funguje jako vysílač a přijímač současně. Můžem začít stavět a rozvíjet síť v našem podvědomí. Co se stalo špatně, že se člověk dal na cestu materialismu, podlehl času a stal se jeho otrokem?
Myslím si, že člověk zpohodlněl. Radši upíná oči k nebi než aby přemýšlel sám nad sebou. Příroda je krásná a my jsme na vrcholu všech jejích produktů. To my jsme ti, co si uvědomují existenci kvazarů, černých děr atd... nikoliv obráceně, to my máme tu nadhodnotu, dar vědění, uvědomění. Směr je tedy jasný, inteligentní civilizace je ta, která umí sama sebe zachovat a uvědomuje si svou hodnotu, rozvíjí se.
Asi se chytáte za hlavu, co to je sakra za blázna a jeho paranoní bludy... ale pro srovnání: vše ve Vesmíru pobublává, puká, praská, vcucává se a zase plive, objekty vznikají a zanikají, ale ten celek, ta myšlenka, je Vesmír, který se rozpíná a existuje.
A teď člověk. Během života se rozčiluje, raduje, obveseluje a klame... ale pořád je to člověk, co roste a žije.
A teď lidstvo. Je složeno z milionů lidí, kteří se rodí, zabíjejí, škodí si a pomáhají... ale myšlenka je jen jedna, je to Lidstvo.
Vesmír, člověk a lidstvo - faktory podléhající času, prostoru a hmotě. Lidstvo bez člověka nemá smysl. Vesmír bez lidstva které by si ho uvědomilo také nemá smysl. Chováme se jako Vesmír, Vesmír je jako my. Jsme z Vesmíru ztvořeni, existujem díky němu a Vesmír má od nás na důkaz naší vděčnosti náš zájem o něj a možnost, že ho někdo zkouší pochopit. Vše, co děláme, co vytváříme, co říkáme...všechny naše vědomé i podvědomé reakce začínají stejně - myšlenkou. Možná Vesmír začal také "myšlenkou". A jsme u staré známé problematiky "co bylo dřív: slepice nebo vejce?", která je neřešitelná. Proč? Myšlenku Vesmíru něco stvořilo a tímpádem to stvořilo i nás. A co stvořilo "strůjce" té celé myšlenky? Je tu ještě jedna možnost. A sice, že když přijde totální kolaps celého Vesmíru, na jeho konci bude jeho samotný začátek, to, co ho stvořilo. Nikdo přesně neví, co se stane s časem, když přijde kolaps, možná, že zamrzne, vše se zastaví...Stejně jako to dělají buňky v lidském těle, když dosluhují. Zapouzdří se, ztuhnou a jejich struktura zhoustne, je z nich žmolek, který je pohlcen sousední buňkou - ta je následně oddána stejnému osudu a je nahrazena buňkou další. Možná, že se Vesmír zregeneruje stejným způsobem, myšlenek je přeci víc, dobře to víme. Je taky možné, že osud Vesmíru bude plně v našich rukách, až naše mozky rozjedeme na 100%, možná to budeme my, kdo způsobí kolaps a sami sobě se staneme "Bohem" při vzniku dalšího cyklu Vesmíru. Možná se to už i stalo a možná jsme se poučili... zredukovali jsme činnost našich mozků na malou úroveň, abychom si zajistili naše trvání zde bok poboku s Vesmírem, který jsme možná už tisíckrát zničili. Že je to nesmysl? Stačí se podívat na to, co děláme s planetou. Jak je človíček droboučký oproti ní a přezto jí dal pěkně nafrak.
Teď mě tak napadá, že pokud by existovala vyspělejší forma života, uměla by jistě naladit "vysílací frekvenci" na naše mozky tak, aby tu jejich sdělení byla okamžitě bez ohledu na vzdálenosti či měřítka. Nejde přeci o fyzickou podobu, jde o informaci, ta fyzickou podobu tvoří a sama osobě je na mentální úrovni, je nehmotná. Samotná informace o existenci jiných vyspělých civilizací by měla nezvratnou hodnotu a ani bychom je nepotřebovali vidět na vlastní oči. To tedy znamená jen dvě možnosti: buďto nestojíme ani za povšimnutí, nebo jsme zcela sami. A protože v okolí jsme dosud nenarazili na nic tak dokonalého, jako je člověk sám, pochybuju o první možnosti...
Hawk... tak ... a teď se těším na Vaše příspěvky Prosím, nemlaťte mě.
PS: Možná že jsem to celé neměl ani psát, ale tím, že jsem to napsal, jsem se pořádně vyblbnul, to mi věřte... :devil:
