Ahoj.
Pády meteoritů lze rozdělit do dvou skupin:
1. Původní těleso je malé (obvykle menší než zhruba 100 metrů), nepřežije průlet atmosférou, v níž exploduje (prudce se rozpadne), a úlomky z této exploze pak dopadnou na zem jako meteority. Protože už se jedná o malé "šutry", které padají atmosférou, zbrzdí vzduch jejich pád natolik, že dopadají jen jako bys hodil na zem kámen z velké výšky. Při dopadu tedy nevzniká žádný kráter.
2. Původní těleso je velké (v případě, že je železné, může stačit i třeba jen pár desítek metrů), a průlet atmosférou přežije jako jeden celek. Dopadá pak na zem rychlostí která je jen o málo menší než rychlost, kterou mělo těleso ještě ve vesmíru, tj. několika kilometrů za sekundu (= několika desítek tisíc km/h). Při dopadu se jeho pohybová energie přemění na teplo - těleso se roztaví a vypaří, a spolu s ním se roztaví i materiál zemského povrchu v místě a v okolí dopadu. Vzniká tzv. explozivní kráter.
Tektity vznikají při pádu z té skupiny č. 2. Je to ona roztavená hornina, která se rozletí do okolí, během letu vychladne a ztuhne a pak dopadá jako tektity. Na to aby doletěla do nějaké slušné vzdálenosti, už se musí jednat o zatraceně velký výbuch. Kupříkladu české vltavíny jsou tektity z německého kráteru Ries, který má průměr asi 24 km a vznikl před asi 14 miliony lety.
Meteorit Martin, a vůbec všechny pády meteoritů které se odehrály v nedávné době a o nichž můžeš běžně slyšet, patří do skupiny č. 1, při nichž žádné tektity nevznikají. Kdyby patřil do skupiny 2, byl by to nejen úkaz pozorovatelný z celé Evropy, ale kráter už by se dávno našel

.