Pokračuji dál ve praktickém zkoumání a teoretickém studiu problematiky kvality vrstev - jak kovových, tak dielektrických. A stále víc přicházím na to, že dielektrické vrstvy nejsou úplně to nejlepší.
Díky švýcarským stránkám "AOKswiss", které se rovněž věnují této problematice ( a planetárníkům nabízejí kvalitní hranol ), jsem znovuobjevil testy Tatsura Matsumota, autora převracecího systému EMS, který dokázal, že v dielektrických vrstvách dochází k podobným problémům, jako ve fázových vrstvách střechových hranolů, např.v triedrech - a to k částečné polarizaci, díky ní pak k poklesu kontrastu.
Recenzi na POSECu jsem o tuto informaci doplnil, včetně hlubšího vysvětlení a odkazu ( ten je i zde níže )
http://www.aokswiss.ch/
http://www.page.sannet.ne.jp/mazmoto/emsultima.htm
T. Matsumoto se vrátil k pokovování stříbrem a vyvinul velmi kvalitní a trvanlivý nápar s účinností velmi dobrých 97% po průchodu jeho systémem EMS ( tedy po dvou odrazech ). Je potřeba si uvědomit, že Matsumotovo zjištění kolem dielektr. vrstev znamená i to, že ztráta kontrastu bude úměrná rostoucí světelnosti dalekohledu. Bude znatelný rozdíl mezi refraktorem s F8 a s F5, protože se ještě zvětšuje úhel odrazu ( u EMS jde navíc o 60° ). Zkrátka dielektrické vrstvy jsou výborné pouze při téměř vertikálním odrazu ( tedy úhlu blízko 0°).
Rostoucí světelnost nesvědčí ani hranolům, protože s jejím nárůstem poroste i sferochromatická vada. A myslím, že se to bude zhoršovat i s velikostí hranolu. Naštěstí při F/8 to nemusíme vůbec řešit, opatrnost bude na místě od F/6.
