Sluneční aktivita

[DNA]

buno: Pěkný snímek.

Jinak na jižní polokouly se objevila další aktivní oblast i se skupinou skvrn dle snímků SDO a observatoře Kanzelhöhe.

[Beda]

16. 8. 2020, ve 17h26m UT, zaznamenala Solar Dynamics Observatory v časosběrném filmu nezvykle dlouhou 2.5 hodinovou erupci typu B1, s následnou plošnou rázovou vlnou. Pozoruhodné je, že erupce vznikla v oblasti beze skvrn na jižní polokouli Slunce, zřejmě jako důsledek náhle přerušených magnetických siločar. Vyvržené plazma vytvořilo oblak koronální hmoty (CME), která unikla gravitaci Slunce a nyní směřuje do sluneční soustavy. Zaznamenal ji také koronograf družice SOHO ( Solar and Heliospheric Observatory).
podle zprávy na https://spaceweather.com/ ze 17.8.2020, kde také SOHO prezentuje celé video vzniku této CME.

[DNA]

Pokud si vezmu záběry z družic STEREO a SDO a budu sledovat oblast 2767, tak by to měla být tato oblast, která udělala otáčku kolem osy.
Při jejím znovu objevení, už byly tato oblast bez skvrny.
Klidně mě opravte jestli se mýlím.

[Beda]

Pokud si vezmu záběry z družic STEREO a SDO a budu sledovat oblast 2767, tak by to měla být tato oblast, která udělala otáčku kolem osy.
Při jejím znovu objevení, už byly tato oblast bez skvrny.
Klidně mě opravte jestli se mýlím.

ano, zdá se, že je to přesně tato AR ! Díky za doplňující informaci !
Snad se brzo dočkáme narůstající aktivity !

[DNA]

Aktivita pomalu narůstá. Dnes se objevila další oblast 2772 se skupinou skvrn.

[Beda]

27.8.2020 zaznamenal koronograf družice SOHO ( Solar and Heliospheric Observatory) mohutné výrony koronální hmoty CME1 a CME2 ( Coronal Mass Ejection). Záznam od 11h12m do 20h36m UT má délku 9h24m. Za povšimnutí stojí souběžnost obou výronů :
https://spaceweather.com/images2020/28a ... 2_anim.gif
Dalším koronograf SOHO vybavený větším zorným polem, pořídil záznam dopadu nedávno objeveného kometárního fragmentu. Tento tzv. Kreutzův fragment, vznikl při rozpadu obří komety před mnoha staletími. SOHO objevila již tisíce malých komet z Kreutzovy skupiny, které dopadají na sluneční povrch téměř denně.
Fragment z 27.8.2020 byl ale větší a jasnější než obvykle. Časový souběh dopadu komety a pozorovanýché CME svádí k ozázce, zda její dopad nesouvisí s jejich vznikem. Vzhledem k tomu, že se kometa rozpadla cca. 350 000 vysoko nad slunečním povrchem, je to ale málo pravděpodobné. Zatím neznáme žádný způsob, jakým by nepatrné, málo hmotné zbytky komety mohly natolik narušit koronální strukturu, aby z ní uvolnily miliardy tun horké plazmy. Zřejmě se jedná o časovou náhodu.
https://spaceweather.com/

[Beda]

1. září 1859, tedy dnes před 161 roky, pozoroval britský vědec Richard Carrington tak silnou sluneční erupci, že zářila i ve viditelném spektru. Její fragmenty označil v kresbě sluneční skvrny písmeny A-D. Carrington byl první, který pochopil souvislost mezi jím pozorovaným, oslnivě bíle zářícím úkazem a následnými poruchami telegrafních vedení a polární září nad Kubou, Bahamami a Havajskými ostrovy. Tato historicky pravděpodobně největší sluneční bouře, je označována jako „Carringtonova událost“ a příslušné erupce pro svůj oslnivý vzhled, často jako "bílé".
Hisashi Hayakawa z japonské univerzity v Nagoji ve své nedávné studii popisuje některé starší erupce se srovnatelnou intenzitou a geomagnetickými následky.
Jak uvádí Hayakawa v Astrophysical Journal z roku 2017, magnetická bouře z roku 1770 byla srovnatelná s Carringtonovou událostí, přinejmenším z hlediska viditelnosti polárních září, které byly sledovány nad Japonskem a částí Číny. Pozoroval je také kapitán Cook z ostrova Timor jižně od Indonézie na jeho plavbě kolem severní Australie v roce 1770.
Hayakawa a jeho tým dále ze starých záznamů zjistili, že magnetické bouře z února 1872 a května 1921 vyvolaly podobně velké magnetické anomálie a rozsáhlé polárními záře. Pozornost si zaslouží ještě dvě události:
- 13. března 1989 nastaly prudké změny zemského magnetického pole. Sluneční vítr indukoval do rozvodné sítě tak vysoké napětí, že tím byl zničen hlavní rozvodný transformátor v kanadské provincii Québec.
- v červenci 2012 extrémní CME (Coronal Mass Ejection) jen těsně minula Zemi. Podle Daniela Bakera z Coloradské univerzity při NOAA Space Weather Workshop, byla pravděpodobně silnější, než erupce , kterou pozoroval Carrington v roce 1859. Pravidelným observátorům sluníčka dávám naději, že pozorovat bílou erupci v době maxima sluneční se může alespoň jednou poštěstit téměř každému, jak mohu sám potvrdit. Jev je pro svůj enormní jas snadno odlišitelný od pouhého zjasnění aktivní oblasti, ale trvá většinou jen krátce.
Více o polárních zářích a erupcích :
https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedi ... larni-zare
https://spaceweather.com/

[Beda]

Carrington později upravil původní skicu vyhotovenou u teleskopu při observaci erupce 1.9.1859 o dokonalejší kresbu doplněnou heliografickou sítí :

[Beda]

Zaujala mě převratná viktoriánská doba 19.stol., plná významných osobností a objevů. Více než v mém příspěvku se lze dočíst v publikaci Stuarta Clarka „The Sun Kings“. Popisuje v ní nejen život Richarda Carringtona ( *1826 – 1875), ale i jeho součastníky, kteří zásadně přispěli k objasnění interakcí mezi Sluncem a Zemí. Clark vidí carringtonův příspěvek především v jeho souběžných pozorováních slunečních skvrn, registrovaných změn zemského magnetického pole a polárních září.
Carrington patřil ke generaci astronomických amatérů z bohatých průmyslových rodin. Vystudoval Trinity College v Cambridge. 1852 si pořídil dům s observatoří v Redhillu u Londýna. Od roku 1853 do 1861 zde vyhotovil 1215 přesných kreseb fotosféry okulárovou projekcí na refraktoru s objektivem 115 mm f/11, které publikoval v roce 1863 pod názvem Observation of the Spots on the Sun. Za vydání Katalogu cirkumpolárních hvězd obdržel roku 1859 zlatou medaili Královské astronomické společnosti. Poté, co uveřejnil první pozorování sluneční erupce ze září 1859, byl zvolen do Královské astronomické společnosti. Pozorování bílé erupce popisuje takto: „ Dopoledne 1.9. jsem zakresloval velkou skupinu slunečních skvrn, když se v ní v 11h:28m objevily dva jasné bílé body, které rychle zjasnily a získaly tvar ledviny. Uvědomil jsem si, že vidím něco mimořádného a spěšně jsem zavolal dalšího pozorovatele. Společně jsme sledovali, jak bílé skvrny slábnou, až během pěti minut zmizely zcela “.
Těsně před úsvitem následujícího dne osvětlily oblohu obou polokoulích velmi jasné červené, zelené a fialové záře viditelné nad Mexikem, Kubou, Bahamami, Jamajkou, Salvadorem a Havajským souostrovím. Telegrafní spoje ve světě přestaly fungovat a jiskrové výboje šokovaly překvapené telegrafisty. Mnohde byly indukční proudy tak silné , že přenos zpráv byl možný i po odpojení baterií od napájejících vedení.
Podobný názor jako Carrington, vyslovil již půl století před ním William Herschel (4). V následujících desetiletích byly jejich myšlenky podpořeny analýzou starých záznamů o sluneční aktivitě a vývojem nových přístrojů pro studium Slunce.
Kirchhoff (5) a Bunsen(6) podali svým spektroskopem roku 1859 exaktní vysvětlení Fraunhoferových čar a položili zároveň teoretické i praktické základy spektrální analýzy. Ukázali, že emisní spektrum sodných solí se skládá ze dvou úzkých pásem ve žluté části spektra. Všimli si, že jejich vlnová délka je stejná jako vlnová délka linie D ve Fraunhoferově spektru slunečního světla a došli k závěru, že absorpční a emisní spektra spolu souvisejí. Připustili možnost, že chemické složení Slunce bude možné odvodit z jeho světla.
Dramatický nárůst světového obchodu a expanze evropských námořních sil požadovaly zlepšit přesnost plaveb a orientaci lodí na moři. Astronomové a geologové proto založili v létech 1802 - 1839 měřicí stanice, Clarkem označené jako „magnetická křížová výprava“ , které průběžně detekovaly a mapovaly změny v magnetickém poli Země. Výprav se také účastnil Alexander von Humboldt (2), který roku 1850 publikoval grafy popisující 11ti-leté cykly výskytu slunečních skvrn s maximy v létech 1828, 1837 a 1849. Vycházel při tom z pozorování Heinricha Schwabe (1).
Trvalo ale téměř další tři desetiletí, než Edward Maunder (3), astronom na Královské observatoři v Greenwich, definitivně potvrdil souvislost mezi určitými slunečními skvrnami a zemským magnetismem. Po zdokonalení Schwabeho a Carringtonovy studie periodicity slunečních skvrn, to byla právě 27ti-denní rotace Slunce, která k tomu zásadně přispěla. Také ukázal na tendenci slunečních skvrn shlukovat se během jedenáctiletého cyklu v určitých slunečních šířkách ( tzv.motýlkový diagram). Konečně objev rentgenových paprsků a pokrok v elektromagnetické teorii, upevnil přijetí názoru, že děje na Slunci mohou mít a leckdy i mají pozemské důsledky.

(1) Heinrich Schwabe , *1789 – 1875, Slunce pozoroval od 1825 do 1868. Vyhotovil více jak 9,000 kreseb fotosféry s refraktory o apertuře 32 a 63mm s ohnisky 107 a 183 cm,
zakresloval okulárovou projekcí na průměr 53 mm.
(2) Alexander von Humboldt, *1769 - 1859
(3) Edward Maunder, *1851 – 1928
(4) William Herschel, *1738 – 1822
(5) Gustav Kirchhoff , *1824 - 1887,
(6) Robert Bunsen, *1811 - 1899

[DNA]

Dle záběrů koronografu SOHO došlo 8.9.2020 k výronu plazmatu.

20-09-08_20-06.JPG (38.27 KiB) Zobrazeno 1873 x

9.9.2020 se na koronografu SOHO objevila kometa, které se vypařila 10.9.2020 u Slunce.

2020-09-09_21-30.JPG (33.76 KiB) Zobrazeno 1873 x

[DNA]

Na Slunci se udělala skupina menších skvrn.
Na vizuální pozorování to není, mám problém je najít i na kameře.

[Marwingarden]

Nakonec jsem je našel i při vizuálu, ale musel jsem se hóóódně snažit. A taky počkat až vylezou při vyjímečných podmínkách.

Díky za info
Marwin

[DNA]

Dle snímků z SDO se vytvořila menší skupina skvrn.

[Beda]

I když podle teoretického grafu 25. sluneční cyklus již započal, sluneční aktivita je stále na velmi nízké úrovni. Přezto občas sluneční vítr vykouzlí nádherné polární záře. Jednu takovou se podařilo zachytit Jani Ylinampa, 14. září 2020 ve Finsku.
V plném rozlišení: https://spaceweatherarchive.com/2020/09 ... has-begun/

[peta62]

U nas konecne vylezlo Slunce na modrou oblohu a i ja vidim tri male protuberance a jednu skvrnu. To je nadhera po takove dobe.