Ano, už mnohokrát tady na AF sklouzáváme k tomuto tématu ..
1. Již několik let se snažím na mé lodžii postřehnout především vliv seeingu na nejčastěji používané typy dalekohledů ( tedy vyjma Newtonů, které jsou pro mne nepraktické ) - refraktory a Maksutovy, tedy s uzavřeným tubusem, a dále Cassegrain s tubusem otevřeným. Ponecháme-li stranou přechodové situace, jakou je nutná prvotní temperace teleskopu, tak uzavřený tubus se jeví jako lepší pro výsledný (ne)klid obrazu. Nemohu potvrdit teoretickou domněnku, že v katadioptru bude výsledný obraz viditelně neklidnější, protože světlo tou rourou prochází celkem třikrát. Pokud bych vzal v potaz krajně nepříznivou variantu, tedy že neklid obrazu bude v katadioptru 3x větší, než v refraktoru, tak by všechny Schmidt.- a Maksutov-Cassegrainy byly v podstatě nepoužitelné..
A obráceně řečeno, těžko se bude dokazovat, že klidnější obraz v refraktoru je dán tím, že světlo jím prochází pouze jednou. Naprostá většina tohoto bude zcela určitě dána faktem, že refraktor je uzavřený systém, ve kterém se, oproti čistě zrcadlovým systémům, minimalizuje vznik gradientu uvnitř tubusu. Má zkušenost je taková, že po většinu doby a povětrnostních podmínek, je obraz v refraktoru opravdu klidnější. Ale stávají se mi i situace, kdy při velmi neklidném obrazu ve VMC 260 zjistím, že nepomůže ani refraktor podstatně menšího průměru.
Zajímavé jsou pro mne případy, kdy při relativně stabilním seeingu pořizuji jednoduché singleshoty Měsíce s překvapujícím výsledkem - při stejném měřitku zvětšení na čipu, je detailnější fotografie z refraktoru CFF 140, než z VMC 260, který přitom dává výhodu 4-násobně kratší expozice. Že je ten APO refrák opticky přesnější, určitě není toho příčinou - mám dostatek experimentálních fotografií pořízených výše zmíněnými teleskopy na pozemních cílech za nulového seeingu přízemních vrstev, kde jasně vítězí větší průměr...
Seeing je tedy věc nevyzpytatelná, nicméně z pohledu pozorování těles solárního systému stále více preferuji refraktory. Dále je pro mne vhodným kompromisem Maksutov-Cassegrain. Chystám se v budoucnu otestovat stejně velké průměry dvou Cassegrainů - jeden klasický, tedy čistě zrcadlový otevřený systém, druhý v podobě Maksutov-Cassegrainu. Této konstelaci nahrává skutečnost, že TS teď dává postupně na trh klasické Cassegrainy o průměru 150, 200 a 250 mm a světelnosti 1:12. Chystám se na testování té 200ky...
Na nadcházející MHV jsem nachystal zajímavý experiment - porovnat seeing uvnitř dvou refraktorů stejného průměru a koncepce ( vzduchový dublet ), ale velmi rozdílné světelnosti. Na jedné montáži se tedy bude ověřovat tvrzení, zda je v hodně dlouhém refraktoru opravdu klidnější obraz..
Osobně jsem na to dost zvědavej..
2. Jestli si dobře vybavuju ten článek od W.Zmeka, který zde opět připomněl MIlAN, tak i zde autor zdůrazňuje jednu velmi důležitou věc - že dvouzrcadlový systém je min. 2x náročnější na přesnost vlnoplochy, než dvoučočkový refraktor. Tedy, že při stejném stanoveném limitu přesnosti obrobení optických ploch, bude výsledná odchylka daleko víc vidět u toho zrcadlového dalekohledu. Spolu s faktem prvotně důležitým, že zrcadlový systém je náročnější na správnou kolimaci a na uložení zrcadla, to může být další důvod, proč dost pozorovatelů upřednostňuje na planety refraktory. A pak samozřejmě máme ty důvody spíše estetické - chlupaté hvězdy v zrcadlech, stejně tak paprsky od pavouka - kvůli kterým je obraz v refraktoru pro mnohé líbivější.
nebudu tady nikoho přesvědčovat o ničem. Nebaví mě to. Je to jen koníček, já se jdu teď kochat Měsícem, nemám čas si až tak moc krátit chvíli s čekáním na to až bude výše.
. Ako písal Milan, spracovaním (a hlavne napr takou škvrnkovou interferometriou, či inými pokročilejšími sposobmi rekonštrukcie obrazu, ako len doostrovanie priemerom odšumených snímkov) sa dá ísť KÚSOK za teoretické rozlíšenie daného ďalekohľadu. Potom už nastupuje interferometria.
