Problém je primárně úplně jinde. Ta fotografická skla jsou konstruovaná pro běžné rozsahy kontrastů scény. Ale astrofotografické použití je úplně jiná záležitost. Obraz je plný bodových zdrojů - hvězd. A ty musejí být vykreslené hezky, bez ocásků, reflexů, ideálně jako symetrické kolečko. Problémem je, že rozsah kontrastu u astrofotografie klidně je i jedna ku desetitisícům. Zatímco hvězdy jsou i o několik řádů přeexponované, mlhovina se loví ze spodku histogramu, ze snímku seskládaného i z několika desítek expozic.
A pokud je optika nějakého objektivu prostě napočítaná tak, že mimo obraz hvězdy (třeba reflexem do nějkého kroužku, nebo i úmyslnou neúplnou korekcí mimoosých vad do jakéhosi "ocásku") jde byť i zlomek procenta světla hvězdy, rázem to tam je vidět, hodně vidět. Přitom na normálních denních i nočních fotkách se to ztratí v okolním signálu, nebo je to pod úrovní rozlišení převodníku v jednom single snímku a takový objektiv je špičkový. Ale my tady často vizualizujeme objekty, co na jednom snímku skoro nejsou vidět.
Není to vůbec neobvyklé, že složité byť špičkové objektivy s mnoha členy na astrofoto propadnou. V téhle disciplíně jednoznačně vítězí systémy s pár členy (typicky dublet či triplet vpředu a nějaký rovanč pole vzadu před fokální rovinou).
Uvidíš sám, až ta svoje sklíčka namíříš na oblohu. Nezapomeň se pak pochlubit, jak sis "vylosoval" povedený kousky.
Nezpochybňuji nevhodnost na astrofoto reagoval jsem na větu - která byla v citaci...