Sice jsem pochopil původní otázku, ale pak se trochu ztratil v následné diskuzi a v tom, kdo vlastně chce co říct, takže to vezmu zeširoka:
* V případě fotometrie planetek se amplitudou vždy rozumí rozdíl jasností (v magnitudách) mezi minimem a maximem křivky; to byla amplituda 2,5 mag zmiňovaná v přednášce.
* Amplituda (= rozdíl magnitud) je tedy dána poměrem intenzit mezi okamžiky, kdy je k nám natočena největší a kdy nejmenší strana.
* Fázovým úhlem se rozumí to jako u Měsíce, když je planetka v "úplňku" (v opozici), má fázový úhel 0 a se vzrůstající vzdáleností od opozice roste fázový úhel.
* S rostoucím fázovým úhlem roste amplituda křivky (tedy roste i poměr intenzit).
( * S rostoucím fázovým úhlem samozřejmě klesá celkově průměrná jasnost tělesa, ale to v dané úloze nehraje roli)
Proč to tak je se obtížně popisuje bez obrázku, takže jsem udělal dvě animace (data si nevšímejte, nevyjadřuje nic konkrétního).
Na první animaci je rotující elipsoid na téměř nulové fázi. Chová se tak, jak by člověk čekal, poměr intenzit vyjadřuje v podstatě poměr ploch největší a nejmenší strany.

Na druhé animaci je tentýž elipsoid na fázovém úhlu asi 30°. A zde si všimněte, co dělá při rotaci terminátor. Protože konce elipsoidu mají mnohem větší zakřivení, ukousne z nich terminátor mnohem víc, než ze dlouhých stran. Takže při natočení dlouhou stranou je intenzita skoro stejná, jako je při natočení dlouhou stranou v opozici, zatímco při natočení nejmenší stranou je podstatně menší, než při natočení nejmenší stranou v opozici. Poměr intenzit je zde tedy větší, než v opozici, a tudíž je větší i amplituda křivky.

Reálné planetky samozřejmě nemají tvar elipsoidu, ale pro obecně protažené tvary to takhle zhruba dopadne taky. Že se amplituda světelné křivky pro různé tvary zvětšuje se zvětšující se fázovým úhlem, plyne empiricky z pozorovaných planetek a taky ze simulací. Závisí to samozřejmě na konkrétním tvaru, dokonce i na spektrálním typu, ale průměrná hodnota toho, jak se amplituda zvětšuje s fází, se dá vyjádřit takto:
A(alfa) = A0 * (1+m*alfa),
kde A(alfa) je amplituda na fázovém úhlu alfa a A0 je amplituda na nulovém fázovém úhlu.
Pro reálné planetky se parametr m pohybuje v rozmezí zrhuba 0.01 až 0.03.
http://adsabs.harvard.edu/full/1990A%26A...231..548Z