Jak jsem už psal, čtecí šum Sony ICX jde obtížně stanovit bez dobré znalosti převodního poměru kamery (e-/ADU). Ten se musí určovat experimentálně z photon transfer curve. To je poměrně snadné u non-ABG FF čipů s lineární odezvou na světlo, ale u IT čipů se silným ABG se musí brát jen malá část celé křivky k určení směrnice. Možná že Sony tyto údaje neuvádí záměrně, protože podle našich zkušeností se jednotlivé čipy i z naprosto stejné série můžou dost lišit.
Ale ani u čipů Kodak to není úplně jednoduché. Třeba Kodak uvádí čtecí šum čipů KAF-1603ME na 15e-, u poslední várky ale běžně dosahujeme čtecího šumu <12e- RMS. Jeden čip dokonce zatvrzele vracel asi 5,5e- RMS. Není to zase až taková výhoda, protože se v obraze objevují nedokonalosti, které při šumu 15e- zaniknou, např. temnější sloupce apod.
Údaj 7e- RMS u čipu KAF-3200ME uvádí Kodak ve DataSheetu a nejsem si jist, jestli jej výrobci kamer prostě neopisují, protože jsem ještě neviděl KAF-3200ME s tímto čtecím šumem
. ENG čipy se pohybují kolem 10e- RMS, většina má asi 8e- RMS, ale měli jsme i KAF-3200ME C1 se čtecím šumem 5,5e- RMS.U KAI-2020 uvádí Kodak 16e- RMS u 20MHz a 20e- u 40MHz digitalizace. U kamery G2-2000 vychází s ENG čipem při 750kPx/s čtecí šum 10e- RMS. Zkoušel jsem udělat stejný experiment, jakým se chlubí jedna americká firma ve Sky and Telescope v reklamě na kameru s KAI-2020 – šum průměru z 10 bias snímků. Inzerují „Exceptionally low noise“ 4,7e- RMS, G2-2000 s ENG čipem má 3,2e- RMS.
Stejný pokus u G2-3200 dá obraz s asi 1,9e- RMS. KAF-3200ME je skutečně vynikající čip a jedinou jeho nevýhodou je, že Kodak si to uvědomuje a prodává jej MNOHEM dráž než třeba skoro stejně velký KAF-1603ME nebo KAI-2020.
Ještě poznámku k dark a bias snímkům. Vskutku rozptyl hodnoty každého pixelu je asi odmocnina z jeho úrovně. Šum generovaný jasnou oblohou je tedy úměrný druhé odmocnině jejího signálu. I když obloha svítí rovnoměrně, zhoršuje poměr signál/šum právě proto, že zvyšuje rozptyl hodnot pixelů pozadí (proměnáři by mohli vyprávět, zvláště od doby co měří exoplanety s poklesem pár desítek milimagnitud). Stejnosměrný offset oblohy nás nezajímá, důležitá je právě ta náhodná složka signálu. Z tohot pohledu je šum oblohy čistě náhodný a tedy nereprodukovatelný (stejnosměrnou složku lze eliminovat čistě odečtením konstanty).
To samé se samozřejmě týká i dark snímků. Ty jsou reprodukovatelné skutečně jen částečně. Význam odečtení darku ale není ani tak u většiny pixelů na snímku (např. u KAF-3200ME při teplotě –25C se signál temného proudu vyrovná čtecímu šumu až asi po 2 minutách expozice), ale u hotpixelů. Každý čip jich má spoustu (digitální fotoaparáty je odstraňují programově) a i u nich je rozptyl asi odmocnina ze signálu. Proto jsou často na snímcích zbytky po extrémních hotpixelech, ať už světlé (masterdark měl daný hotpixel menší) nebo černé (v opačném případě). Pro „estetickou“ astrofotografii to není takový problém – salt and pepper filtr tyto artefakty spolehlivě odstraní, „vědci“ si to ale nemohou dovolit a jediné řešení je chlazení. Možná že bych schopnost chladit čip a udržet jej přesně na dané teplotě taky vzal do úvahy jako kritérium různých kamer.
