Eryn napsal: Hm, takže to nie je ďaleko od môjho návrhu. Ja som bola za Erebus. Ale aj tak dobre, hlavne, že to nie je Xena...
No zas tak daleko od toho názvu si nebyla, jo a co máš proti Xeně ? ;D
Stránka společnosti pro Meziplanetární hmotu, info o kometách, meteorech i planetkách - http://www.kommet.cz
Již delší dobu mi vrtá hlavou jedna věc.
Když byla objevena planeta Uran, tak na základě nesrovnalostí mezi vypočtenou a pozorovanou polohou Uranu kdosi předpověděl existenci dalšího tělesa za Uranem. Následoval objev Neptuna. Jenže i v případě Neptuna byly nesrovnalosti mezi vypočtenou a pozorovanou polohou a tak byl předpovězen další objekt za Neptunem a následně bylo objeveno Pluto. Jenže, časem se zjistilo, že hmotnost Pluta je naprosto nedostačující k vysvětlení pozorovaných nesrovnalostí ...
Takže, jak to je? Našel se jiný způsob, jak ony nesrovnalosti vysvětlit bez použití dalšího tělesa za Neptunem a nebo se na to jaksi pozapomnělo?
Fra
Fra napsal: Již delší dobu mi vrtá hlavou jedna věc.
Když byla objevena planeta Uran, tak na základě nesrovnalostí mezi vypočtenou a pozorovanou polohou Uranu kdosi předpověděl existenci dalšího tělesa za Uranem. Následoval objev Neptuna. Jenže i v případě Neptuna byly nesrovnalosti mezi vypočtenou a pozorovanou polohou a tak byl předpovězen další objekt za Neptunem a následně bylo objeveno Pluto. Jenže, časem se zjistilo, že hmotnost Pluta je naprosto nedostačující k vysvětlení pozorovaných nesrovnalostí ...
Takže, jak to je? Našel se jiný způsob, jak ony nesrovnalosti vysvětlit bez použití dalšího tělesa za Neptunem a nebo se na to jaksi pozapomnělo?
Fra
Původně se pátralo po planetě X na základě výpočtu Percivala Lowella, který původně spočítal polohu pro transneptunickou planetu.
Po objevu Charona v roce 1978 se upřesnila hmotnost
Pluta. Samotný objev Pluta byla spíše náhoda. že Pluto se nacházelo v předpokládané poloze.Je mne známo, že oficiálně IAU odmítla tyto výpočty jako důkaz pro objev Pluta.
Objev Pluta nebyl triumfem nebeské mechaniky, ale triumfem pečlivé a systematické pozorovatelské práce Clyde Tombaugha. Na 338 párech snímků
v blinkmikroskopu prohlédl každý čtverečný mm.
Habl
"Krása a rozmanitost ve vesmíru je jedinečná, ale proměnná v čase".
N 150/750 EQ MON2, Coronado PST, binokl 10 x 50,TV Panoptik 24 mm,Lumicon UHC
Myslím, poté, co jsem si přečetl diskuzní příspěvky všech předchozích autorů, že to hlavní, tedy genezi systému nikdo ani nevzpomenul. Dobrou definici podle mě nastínili Basri, G., Brown, M.E. (2006): Planetesimals to Brown Dwarfs: What is a Planet? Ann.Rev.Earth Planet.Sci. 34 (2006) 193-216.
Je založena jak na velikosti, vzdálenosti a genezi planet.
Před několika týdny jsem dospěl k analýze původního rozložení materiálu ve Sluneční soustavě a odtud byl už jen krok k definici planety. Protože hustota materiálu klesala od středu disku směrem k okrajům, je jasné, že nejprve se budou velká tělesa tvořit nejblíže Slunci. Na okraji naopak budou přecházet planety do "smetí" a prachu a to docela plynule. Na této straně bych omezil definici planety jako těleso, které má tak velkou hmotnost, že je schopno se samo gravitačně přetavit a diferenciovat. Tím by mezi planety do budoucna nepatřily asteroidy.
Podle mých výpočtů dnešní terestrické planety byly původně větší než Jupiter, ale vlivem mnohem větší sluneční aktivity než je dnes došlo k odvanutí většiny lehčích (plynů a prachu) do vzdálenějších oblastí. Část z tohoto materiálu je na Jupiteru, který se tak zvětšil o cca 30 - 50%. Zbyly tak jen zbytky po planetách. I tyto bych nazval planetami, protože zaujímají téměř původní orbity a mají gravitačně vyčištěné své okolí.
Mezi planety bych zařadil i dosud neznámá tělesa, která jsou srovnatelná s hmotnostní distribucí v dané vzdálenosti, což například Pluto ani UB313 nejsou. Totéž platí i pro pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Podle mých výpočtů takových těles může být tak 2 - 4 o souhrnné hmotnosti cca 100 - 200 Plut. Měly by pobíhat po orbitách s oběžnými dobami cca 2000 až 4600 let, tedy ve vzdálenostech cca 160 - 300 AU, což je dost na to, aby tak malá tělesa srovnatelná se Zemí byla vidět dalekohledy. Já je ovšem pozoruji (jejich těžiště) na základě gravitačního kompasu na Slunci.
Tímto srdečně zvu na přednášku na GFÚ: Gravitace planet řídí sluneční aktivitu, ketrá bude 13.12. v 10:00 na GFÚ AV ČR v Praze.
Pavel_Kalenda napsal: Podle mých výpočtů dnešní terestrické planety byly původně větší než Jupiter, ale vlivem mnohem větší sluneční aktivity než je dnes došlo k odvanutí většiny lehčích (plynů a prachu) do vzdálenějších oblastí.... Zajímavý názor, ale navozuje (aspoň u mě) další otázky. Jak to, že nedošlo spolu s prachem a plynem k odfouknutí i vodní páry (na Zemi). Jak to, že se tedy voda udržela? A pokud by byla už v kapalné podobě na povrchu, vlivem silného slunečního větru (proud protonů, elektronů, atd) by určitě (delším) časem došlo k její disociaci na vodík a kyslík a jejich následnému úniku.
A jak to, že většina nově objevených exoplanet je naopak velmi blízko mateřské hvězdě a nedojde k odfouknutí jejich atmosféry?
A nemůžete aspoň částečně naznačit, k jakým závěrům jste dospěl? (pro nás, pro které je Praha příliš daleko).
Ta Vaše analýza je jistě zajímavá, avšak na mé gusto je tam hodně těch "ale".
Závěry, které jsem tu ve stručnosti naznačil, by potřebovaly dlouhého vysvětlování. Pokusím se jen o něco málo. Model, který je konzistentní s vývojem satelitních soustav planet ukazuje, že existuje nejmenší poloměr, kde ještě mohou vzniknout satelity (planety). Planety typu Hot-Jupiter s oběžnými dobami okolo cca 3 dnů jsou právě na tomto poloměru. Je zde plynulý přechod k dvoj a trojhvězdám. Záleží jen na hmotnosti celé nebuly, zda vznikne jedna, dvě či více Sluncí. V tom rozpor není.
V jisté době, kdy se formují další a další planety dojde k tomu, že jejich společný vliv na centrální hvězdu může být velmi velký ve středněperiodické části spektra, což může zapřičinit nějaký extrémní výron hmoty. Toto období nemusí být dlouhé, stačí pár desítek tisíc let. Podle chondrulí a CAI částí v meteoritech je doba mezi vznikem CAI a chondrulí cca 2-3 mil let. Toto implikuje, že mezi obdobím vzniku "prvních" planet a nějakým výbuchem s X-zářičem mohlo uběhnout cca 2-3 mil. let, což je tak akorát doba, za kterou by měly vzniknout nejbližší planety.
Po tomto "výbuchu" byly zcela zničeny nejbližší obří planety a zůstal po nich jen hmotnější "prach". Je zajímavé, že Jupiter obsahuje tohoto hustšího "prachu" jen cca 20-30x Mz, zbytek jsou plyny, zato Neptun obsahuje většinu hustého prachu a plynu má jen cca 1-2Mz. To, co zbylo na terestrických planetách je dáno dosahem a silou "odfouknutí". Z lehčích částí zůstalo jen nepatrné procento (1E-5), zato z těžších částí zůstaly opravdu procenta.
Srovnáním planetárních soustav a soustav satelitů normované na Newtonův grvitční zákon se dá ukázat, že mezi Merkurem a Sluncem musely být vývojově 3 - 4 protoplanety. Pokud budete chtít náš draft článku, napište mi svou adresu a zašlu Vám příspěvek.
