Re: Je to ještě zábava?
Napsal: 04. 01. 2019, 01:32
Dovolím si za sebe do tohoto vlákna taky něco zabrblat a ocitovat kolegu Cztwerec z příspěvku VÁNOČNÍ A NOVOROČNÍ PŘÁNÍ, neb mi v tom jeho vyjádření rezonuje hluboké poznání, uvědomění a doteky lidství.
viz. věta "Děkuji všem, kteří se na tom mém roce astronomie podíleli. Zjistil jsem, že je to opravdu neuvěřitelný zájem, který je spíše stylem života, než jen koníčkem."
On vlastně každý koníček je určitou formou nadšení, zápalu, zkoumáním, relaxací, ... v lepším případě i ušlechtilou formou jakési posedlosti - stylem života.
Na pozadí tohoto dění lze vnímat a pozorovat neustálý boj života s neúprosnou entropií a zdánlivému chaosu dát nějaký smysluplný řád. ("pochopit pochopa")
K astronomii mě dovedl kolega Vlk, který už žel, není mezi námi. Měli jsme spousty společných témat k mudrování o tajích života a postupně mě mimoděk i svým zájmem o astronomii naočkoval a v horizontu dalších událostí, narouboval svými znalostmi. Zvídavými otázkami k současným možnostem dostupných technologií a jejich případnému použití pro astronomii v amatérských podmínkách, mi otevřel prostor pro bastlení a zkoušení různých udělátek cestou k astrofocení od pantového stolku až po dálkově ovládanou, téměř robotickou astroboudu. Něco se povedlo, něco ne a minulost si to vzala s sebou. Ta cesta samotná je pro mě velikým obohacením poznatky v oborech a směrech, které bych jinak životem míjel.
Byly chvíle, kdy jsem si stejnou otázku "Je to ještě zábava?" mnohokrát pokládal v momentech, kdy se věci nedařily a převažovaly více k vzteku, než k ušlechtilému naplnění tužeb a očekávání. Naštěstí i tyto situace nejsou trvanlivého rázu a jsou střídány drobnými "úspěchy", které udávají směr kudy dál.
Ke stavbě a automatizaci astroboudy mě dovedla více méně nutnost - pracovně jsem občas vyjížděl do různých koutů republiky, někdy na celý týden, kdy Murphyho zákony skvěle zafungovaly. Bylo v tom čase rozfoceno a jako na potvoru v noci jasno, takže možnost ovládání a focení na dálku v té chvíli citelně chyběla. Byly situace, že jsem astroharaburdí vozil i s sebou, ale kolikrát už večer nebyl dech a síly ještě trávit noc pod oblohou a ráno pokračovat u zákazníka do dalšího večera. Těch dalších důvodů postupně přibylo, takže nakonec došlo k realizaci snové představy.
Dnes jsem za to rád, že mohu ovládat montáž s bižuterií na dálku, případně zapnout, předhodit plán focení a v klidu si odjet do práce na noční, zatímco si "automatika" spustí a jede podle plánu a v práci si pak jen zkontrolovat, jestli vše funguje. Je v tom pak taky kus radosti, když se dílko daří.
Nejsem vizualista, více mě baví ty technické věci kolem a navíc, současný, zhoršující se stav noční oblohy mě dost irituje. To co si pamatuji, jak vypadala a působila noční obloha v mém dětství, obávám se, že už v Česku nezažiji - i ta současná Šumava je jen slabým povzdechem k připomenutí minulého.
viz. věta "Děkuji všem, kteří se na tom mém roce astronomie podíleli. Zjistil jsem, že je to opravdu neuvěřitelný zájem, který je spíše stylem života, než jen koníčkem."
On vlastně každý koníček je určitou formou nadšení, zápalu, zkoumáním, relaxací, ... v lepším případě i ušlechtilou formou jakési posedlosti - stylem života.
Na pozadí tohoto dění lze vnímat a pozorovat neustálý boj života s neúprosnou entropií a zdánlivému chaosu dát nějaký smysluplný řád. ("pochopit pochopa")
K astronomii mě dovedl kolega Vlk, který už žel, není mezi námi. Měli jsme spousty společných témat k mudrování o tajích života a postupně mě mimoděk i svým zájmem o astronomii naočkoval a v horizontu dalších událostí, narouboval svými znalostmi. Zvídavými otázkami k současným možnostem dostupných technologií a jejich případnému použití pro astronomii v amatérských podmínkách, mi otevřel prostor pro bastlení a zkoušení různých udělátek cestou k astrofocení od pantového stolku až po dálkově ovládanou, téměř robotickou astroboudu. Něco se povedlo, něco ne a minulost si to vzala s sebou. Ta cesta samotná je pro mě velikým obohacením poznatky v oborech a směrech, které bych jinak životem míjel.
Byly chvíle, kdy jsem si stejnou otázku "Je to ještě zábava?" mnohokrát pokládal v momentech, kdy se věci nedařily a převažovaly více k vzteku, než k ušlechtilému naplnění tužeb a očekávání. Naštěstí i tyto situace nejsou trvanlivého rázu a jsou střídány drobnými "úspěchy", které udávají směr kudy dál.
Ke stavbě a automatizaci astroboudy mě dovedla více méně nutnost - pracovně jsem občas vyjížděl do různých koutů republiky, někdy na celý týden, kdy Murphyho zákony skvěle zafungovaly. Bylo v tom čase rozfoceno a jako na potvoru v noci jasno, takže možnost ovládání a focení na dálku v té chvíli citelně chyběla. Byly situace, že jsem astroharaburdí vozil i s sebou, ale kolikrát už večer nebyl dech a síly ještě trávit noc pod oblohou a ráno pokračovat u zákazníka do dalšího večera. Těch dalších důvodů postupně přibylo, takže nakonec došlo k realizaci snové představy.
Dnes jsem za to rád, že mohu ovládat montáž s bižuterií na dálku, případně zapnout, předhodit plán focení a v klidu si odjet do práce na noční, zatímco si "automatika" spustí a jede podle plánu a v práci si pak jen zkontrolovat, jestli vše funguje. Je v tom pak taky kus radosti, když se dílko daří.
Nejsem vizualista, více mě baví ty technické věci kolem a navíc, současný, zhoršující se stav noční oblohy mě dost irituje. To co si pamatuji, jak vypadala a působila noční obloha v mém dětství, obávám se, že už v Česku nezažiji - i ta současná Šumava je jen slabým povzdechem k připomenutí minulého.